Velký smutek
Unaveně jsem seděla ve striktním nemocničním pokoji na dětském oddělení a dívala se na svou dcerku - malou prvorozenou holčičku uloženou v inkubátoru. Přišla na tento svět příliš malá a křehká, příliš bezbranná pro svět upírů a vlkodlaků. Umírala, už když se narodila. Ale mohli jsme vůbec zplodit zdravé dítě? Hybrid a pírka?
Slibovala jsem si, že už nesmím dovolit, aby trpělo tolik mých milovaných, můj manžel, moji rodiče a zbytek rodiny, jejichž smutek jsem nemohla snášet. Už nesmím riskovat, už nesmím experimentovat.
Po tváři mi skanula slza a Jacob mi pevněji stisknul ruku. Dveře pokoje se pomalu a tiše otevřely. Byly to Damon a Elena, kvůli nám se nechal přeložit na jiné oddělení. Byla jsem mu hrozně vděčná, protože pokud nám nepomůže on, tak nikdo.
„Můžu dál?“
„Jistě,“ zachraplal Taylor.
Pípaní nějakého přístroje, které se nacházely okolo mé holčičky, se zrychlilo, pak velmi zpomalilo, a poté opět uvedlo do normálu. Vyděšeně jsem se podívala na Damona a Elenu, protože to samé udělal tlukot jejího srdce. Vyhnul se mému pohledu a sklonil se k přístrojům.
„Taylere, mohl bys mi dojít pro kafe, prosím?“ obrátila jsem se na muže sedícího vedle mě.
„No… jistě,“ zmateně si mě změřil, ale pak vstal, dal mi pusu do vlasů, znovu se podíval na naše dítě a teprve potom pomalu odešel.
„Měla by sis odpočinout, jsi po těžkém porodu,“ promluvila tiše Elena. Všechny zvuky, které jsme vydávali, byly tiché, jako bychom se báli, že jí jimi můžeme ublížit.
„Já budu v pořádku, to oba víme.“
Před svými dalšími slovy jsem udělala pauzu. Byla to má poslední naděje, pslední stéblo, a já se bála, že mi uteče moc brzo. Ale na druhou stranu jsem to nechtěla řešit při Jakovi, a tak jsem musela jednat rychle.
„Damone,“ něco v mém hlasu mu řeklo, že tohle bude vážné, asi ten tón už slyšel od hodně pacientů. Přisedl si ke mně a chytil mě za obě ruce, jeho chladivý dotek byl po Jakově rozpálené kůži uklidňující.
„Ano?“
„Já… bojím se. Jak na tom je?“
„Ne moc dobře, Nessie. Její tělo je příliš slabé, jako by jí chyběla životní energie. Některé orgány nejsou dostatečně vyvinuty,“ zavrtěl hlavou.
„A ty pro ni nemůžeš nic udělat? Nějaké léky, metody? Něco musí existovat!“
„Je mi líto.“
„Ale ano, můžeš. Můžeš udělat něco, co nikdo jiný tady a ty to víš! Prosím, Damone, zachraň ji! Jakkoli.“
„Ne, Caroline! To nemůžu. Je příliš malá,nezvládla by proměnu v hybrida.''
Po těch slovech pomalu vstal.
Po tváři mi kanuly další slzy. Stéblo zmizelo. Vlastně tam ani nikdy nebylo.
„Přijdu se na ni znovu podívat za hodinu. Ostatní přijdou hned, jak jim to dovolíš,“ poté došel ke dveřím, pomalu i na člověka, jako by věděl, že jsem ještě neřekla všechno.
„Eleno,DAmone?“
„Ano?“
„Už není žádná naděje?“
„Naděje umírá poslední.“
,,Uděkáme to cobudeš chtít,Caroline.''
Eleně skanula slza po tváři Damon ji obejmul a odvedl.